19.06.2022 | 08:06
Autor:
Kategorie:
Štítky:

Multicar: od dieselkáry k dospělosti

Kdo by neznal multikáru! Sice trochu nenápadný, ale jinak šikovný transportér, který posloužil každému účelu. Modernizovaný žije dodnes, byť pod taktovkou firmy Hako, když jako jediný přežil privatizaci průmyslu motorových vozidel Německé demokratické republiky, známého pod zkratkou IFA...

V prosinci 1959 se poprvé objevilo označení Multicar pro jednoduchý transportér, který vznikl z někdejší dieselkáry DK3 (Dieselkarre), jejíž výrobu v roce 1956 převzal z jiného podniku v Ludwigsfelde znárodněný závod VEB Fahrzeugwerk Waltershausen.

Čtyřkolový vozík s řidičem stojícím vpředu, jednoválcovým motorem za ním a poměrně velkou ložnou plochou ve Waltershausenu dále vylepšili. Řidič to měl sice nadále pouze k stání, když vozidlo ovládal naklápěním podlahy kolem podélné osy právě na tu stranu, kam chtěl jet, a samozřejmě páčkami plynu a brzdy – ty byly jen na zadních kolech. Koncepce vycházela z malých elektrických „ještěrek“, jaké jsme znali pro dopravu hlavně na nádražích. Ve východním Německu však přestavěli akumulátorový vozík na pohon vznětovým motorem, a tak se z EK (Elektrokarre) stala DK (Dieselkarre).

Jméno zrozené ze soutěže

První typ DK2002 se vyráběl v saském Brand-Erbisdorfu od začátku 50. let. Pak výrobu předali do závodu Industriewerk Ludwigsfelde, kde vozík vylepšili na DK2003 (později zkráceně DK3) a znovu předali do Waltershausenu. Tady už před válkou vyráběli nákladní motorové tříkolky ADE Express (od roku 1928), ale po ní pokračovali s přívěsy a zemědělskými stroji.

Dalším krokem se stala nová DK4, uvedená na trh v roce 1958. V podniku usoudili, že by jejich výrobek potřeboval zvučnější jméno. Vypsali tedy soutěž mezi zaměstnanci, nakonec vyhrál světácky znějící Multicar. První vyjel 4. prosince 1959 coby Multicar 21, kde číselné označení znamenalo užitečnou hmotnost až 2 tuny a první typ. Od původní káry se lišil zakrytováním místa řidiče do výše pasu s dvířky v čelní stěně, které měly zabránit jeho vypadnutí třeba při ostrém brzdění!

Po technické stránce se mnoho nezměnilo. Už DK3 přešla ze vzduchem chlazeného jednoválce Robur 795 cm3 na kapalinou chlazený 653 cm3 (odpařovací systém s doléváním vody), vyráběný v závodě VEB Motorenwerk Cunewalde, který měl o půl koňské síly víc (zprvu 6,5 koně, od roku 1960 sedm koní). Převodovka byla třístupňová se zpátečkou, ale největší rychlost nepřekračovala 15 km/h. Zatímco DK3 byla jednoduchým valníkem, Multicar 21 nabídl nejen valník, ale také třístranný a jednostranný sklápěč, přičemž začalo přibývat účelových nástaveb, hlavně pro komunální účely.

Posaďte se, prosím!

Pomalé multikáry se stojícím řidičem se ovšem na ulicích snadno staly překážkou silničního provozu, a tak vývoj po vyrobení 1522 dieselkár DK3 a 12 514 typů 21 do roku 1964 ve Waltershausenu pokračoval jiným směrem.

Nástupce Multicar 22 jako první dostal uzavřenou kabinu se sedadlem řidiče, nový dvouválcový motor z Cunewalde, čtyřstupňovou převodovku a také brzdy na všechna čtyři kola. Vzhledově byl jakousi miniaturou nákladního automobilu a určil koncepci, jaká vlastně přetrvala dodnes. V roce 1964 měl sice ještě vzduchem chlazený vidlicový dvouválec 800 cm3 o výkonu zprvu 13 (9,6 kW), od 1970 o dva koně zvýšeném, ale největší rychlost vzrostla na 23 km/h.

Záhy se stal univerzálním vozidlem, nabízeným v řadě modifikací, odvozených ze základních verzí P (valník), M (jednostranný sklápěč) a D (třístranný sklápěč). Objevily se vozy pro svoz odpadu, rozvoz uhlí, kropicí cisterny, zametací kartáče, výsuvné žebříky, vysokozdvižné plošiny a další. Do roku 1974 jich vzniklo 42 500.

Na základě požadavků klientů se začal rodit nový Multicar 23 s dvoumístnou kabinou a kapalinou chlazeným čtyřválcem, který sice nebyl schválený do výroby, ale v roce 1974 vyjel podobně koncipovaný Multicar 24, jenž zaznamenal celkem 25 659 vozů, a to jak s jednomístnou, tak konečně i s dvoumístnou kabinou. Vznětový čtyřválec z Cunewalde, dvoulitrový typ 4 VD 8,8/8,5-1 SRF, nabídl výkon 45 koní (33 kW) a byl převzatý i do modernizace Multicar 25, nyní standardně s dvoumístnou sklopnou kabinou pro snazší přístup k motoru a s charakteristickým velkým čelním sklem. Největší rychlost vzrostla na 50 km/h.

Stal se nejúspěšnějším typem. Vyvezlo se 70 % ze sto tisíc vyrobených exemplářů a „pětadvacítka“ zažila přerod podniku do nových společenských poměrů. Kromě ředitele Manfreda Winduse a jeho partnerů se na privatizaci podílela známá firma Schörling Waggonbau z Hannoveru.

Výměna motorů

Privatizovaný podnik se snažil modernizovat stávající produkty, a tak se už v Multicaru 25 objevil moderní vznětový čtyřválec VW Industrial Diesel 1,9 litru o výkonu 55 koní (40 kW), který poháněl buď zadní anebo všechna kola (typy 4 x 4 ve výrobě od roku 1982, a to ještě se starým motorem).

Na autosalonu IAA 1992 v Hannoveru se ve světové premiéře představil Multicar 26, výrazně modernizovaná „pětadvacítka“, nabízená v základních typech 26 (zadní pohon) a 26 A (Allrad, pohon všech kol), alternativně s krátkým rozvorem náprav 2100 mm, anebo prodlouženým 2675 mm (modifikace L a AL). Osvědčený motor od Volkswagenu zůstal, stejně jako čtyřstupňová převodovka s redukcí (počet stupňů 8 + 2Z), největší rychlost byla 75 až 80 km/h podle typu. Výrobce uváděl užitečnou hmotnost do 2685 kg, největší zatížení přední nápravy do 1800 kg a zadní do 2700 kg (dvojmontáž pneumatik).

Základní typ měl celkové rozměry 3720 x 1590 x 2150 mm. U prodlouženého vzrostla délka na 4295 mm, což znamenalo délku nástavby 2200, resp. 2900 mm. Hydraulické systémy umožňují pohon účelových nástaveb či přídavných zařízení ze spolupráce s firmami Schmidt, MBB, Gmeiner, Schörling a dalšími. Multicar dospěl, typ 26 a jeho nástupce 27 (dnes 27 Compact) tvoří vrchol původní řady, která přešla z motorů z Cunewalde na Volkswageny.

S novými majiteli

V roce 1998 koupila společnost Hako, další výrobce komunálních vozidel ze západoněmeckého Bad Oldesloe, celý podnik Multicar Spezialfahrzeuge z Waltershausenu-Pod taktovkou skupiny Possehl-Gruppe se od roku 2013 vyrábějí tradiční Multicary v její režii. Vznikly nové typy. Nejprve Hako přidal komunální vozy UX100 (Unimog 409) od Daimlera a Tremo od Kramera, ale zavedl také nové Multicary M27, M30 Fumo (Funktion und Mobilität) a M31, z nichž oba větší používají vznětové motory FPT (Iveco), třílitrové čtyřválce, známé z lehkých užitkových automobilů Iveco Daily.

Současná nabídka se soustředí na menší typy M27 Compact a větší M31. Prodávají se také u nás, kde ovšem nadále slouží tisíce původních multikár, dovezených v minulosti. Multicar je totiž nezničitelný!*

Tomáš Hyan, foto autor a Multicar

Popisky:

1: Multicar 22 ještě s jednomístnou kabinou jako malý kropicí vůz (model 1971)

2: První vůz Multicar 21 na dobovém inzerátu z československého tisku v roce 1961

3: Dieselkarre DK3 měla alternativně vzduchem chlazený jednoválec Robur nebo podobný agregát z Cunewalde s jednoduchým vodním chlazením

4: První Multicar 21 se řídil pákami a naklápěcí plošinou (místo volantu), na níž řidič stál (systém převzatý z DK3)

5: Modernizovaný Multicar 25 s dvoumístnou kabinou dostal v roce 1991 vznětový motor Volkswagen

6: Velmi rozšířené vozidlo Multicar 24 s nástavbou pro svoz komunálního odpadu

7: Vůz Multicar 26 s dvojkabinou pro montážní čety – model 1995

8: Multicar 30 Fumo (Funkce a Mobilita), první z větších typů, poháněných vznětovým čtyřválcem FPT (Iveco) o výkonu 105 koní (78 kW)

Napsat komentář

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

deník / newsletter

Odesláním souhlasíte se zpracováním osobních údajů za účelem zasílání obchodních sdělení.
Copyright © 2022 Profi Press s.r.o.
crossmenuchevron-down