tématem měsíce května je svoz, ukládání a zpracování odpadu. Jde přitom o problematiku, která je dlouhodobě předmětem bouřlivých diskusí.
Není divu, vždyť každý občan i organizace platí za svoz komunálního odpadu nezanedbatelné částky. Ovšem svozem problém s odpadem zdaleka nekončí a nabízí se použití nerudovské otázky, kam s ním? Jen při zpracovávání reportáží a článků do tohoto čísla jsme narazili na řadu odlišných názorů. Ideální šablonovité řešení pro nakládání s odpady zřejmě neexistuje a vždy bude závislé na tom, v jaké části republiky se právě nacházíme a také na tom, zda má obec či město svoji funkční skládku. V takovém případě nebývá příliš co řešit a komunální odpad na skládce až do doby jejího naplnění končí. Rozhodně by pro takovouto obec nemělo zatím ekonomický význam převážet odpad sto i více kilometrů do nejbližší spalovny, přesněji řečeno do zařízení k energetickému odstraňování odpadu.
Spalovna by zase naopak měla stát tam, kde je odpadu ke zpracování v ní dostatek, tedy v oblastech s větší hustotou zalidnění. Jenže tam často nebývá potřebná vůle a podpora občanů, kteří se podobných projektů programově a při možnosti využití moderních technologií někdy zbytečně bojí.
Nicméně Česká republika si dlouhodobě na poli odpadového hospodářství zase tak špatně nevede. Podle konstatování Ministerstva životního prostředí kritéria odpadového hospodářství stanovená Evropskou unií dlouhodobě plní a má vybudovaný poměrně kvalitní systém. V posledních letech se výrazně zahustila síť sběrných dvorů i stanovišť separovaného odpadu, takže i poměrně líný občan může tato místa pohodlně vyhledat a odpadu se legálně a většinou zadarmo zbavit. Pozadu nezůstávají ani zařízení na úpravu stavebních odpadů a v řadě obcí či mikroregionů vznikají komunitní kompostárny, nebo bioplynové stanice, ve kterých končí a využívá se biologicky rozložitelný odpad.
Podíl materiálově využitých komunálních odpadů dosahuje v České republice 30,8 % a tato míra využití odpadů je sedmá nejvyšší v EU. To určitě není výsledek, za který by se bylo třeba stydět, i když vždy je co zlepšovat.
