červnové číslo Komunální techniky patří jednoosým nosičům, s nimiž se musí počítat a bez nichž by práce při údržbě komunikací a zeleně nebyla dokonalá.
Jednoosé nosiče nikdy nebudou stroji, na kterých uklizené a posekané metry horentním tempem přibývají. Jsou svými parametry odsouzeny vždy zaskočit a pomoci tam, kam se větší technika nevejde a musela by být využita ruční práce, do které se málokomu, byť za peníze, chce.
Postupem doby si jednoosé nosiče své místo a využití rozhodně našly. Svědčí o tom i nespočetná řádka připojitelných adaptérů pro zimní i letní využití. Založí trávník, sklidí brambory, smetí i sníh, zkrátka všestranný pomocník. A nejen to.
Málokdo možná ví, že s variantou jednoosého malotraktoru jako nosiče děla koketovala v padesátých letech minulého století i Československá lidová armáda. I když pouze vzdáleně.
Dělostřelecký jednoosý malotraktor vznikl jako návrh motorizace dělostřelectva a vlastně nikdy neobdržel oficiální armádní název. Návrhy na řešení samojízdnosti dosud pouze tažených protitankových děl vznikly v roce 1954. Jeden z nich nabízel kanónu možnost přesunu na kratší vzdálenosti. Šlo o jednoosý malotraktor určený pro jízdu s dělem do hmotnosti 3000 kg. Tento jednoosý nosič a tahač byl vybaven pohonnou jednotkou, převodovou skříní a systémem řízení. Vozidlo bylo doplněno snímatelnou sedačkou řidiče, která zároveň sloužila jako opěra při zaparkování stroje. K přepravě bylo možné použít děla, jež byla vybavena upínacími oky. Byť bylo při zkoušení prototypu zjištěno několik výhod, například minimální možnost zásahu do konstrukce, snadný přesun v terénu i velmi dobrá řiditelnost, nedočkala se tato technická novinka zavedení do výzbroje ČSLA. U zbytku zachovaných dokumentů lze nalézt povzdech autora, který napsal tuto instrukci pro útvarovou spisovou službu: „... ulož jako bezpředmětné“.
Podobný osud jednoosé nosiče a malotraktory v komunální sféře určitě nečeká, naštěstí si našly smysluplnější využití.