tématem měsíce února je nakládání s odpady. Jde bezpochyby o problematiku svým rozsahem velice širokou, jež může být na pořadu vlastně jakéhokoli měsíce, či týdne. Názory na systém svozu, třídění a další následné zpracování komunálního odpadu se různí a každý způsob nachází své zastánce.
Tam, kde mají obce a města skládku komunálního odpadu ve svém vlastnictví, nebývá zatím co řešit. Alespoň do té doby než se kapacita skládky zcela naplní. Ovšem stále častější jsou případy, kdy je nutné majiteli a provozovateli skládky za uložení odpadů platit, a to ne zrovna malé částky. V takovém případě již každá tuna komunálního odpadu a především zbytečně skládkovaného bioodpadu hraje roli a nutí k zamyšlení.
Jak je patrné, pouhé třídění odpadů nestačí, i když samozřejmě výrazně pomáhá a jeho úloha je nezastupitelná a uvědomuje si to naštěstí stále větší počet občanů (možná i díky hustší síti stanovišť, na kterých lze jednotlivé druhy odpadů třídit). Přesto bývají při výletech do přírody mnohdy k vidění v příkopech a na krajích cest nebo lesa odložené nefunkční elektrospotřebiče a další artefakty, které by mohly být většinou zadarmo zlikvidovány ve sběrných dvorech. Ale jsme jenom lidé...
Nicméně největší objem odpadů končí zbytečně na skládkách, které ovšem nejsou bezedné. Proto většina krajů začíná uvažovat o výstavbě spaloven. Zatím fungují na území České republiky pouze tři v Praze, Brně a Liberci a postupem času by měly přibýt další. Ovšem prosazení jejich výstavby není vůbec jednoduchou záležitostí. Naráží prakticky všude (v poslední době například na Plzeňsku, Pardubicku či Vysočině) na mnohdy až fanatický odpor ekologických aktivistů a ne zřejmě dobře informovaných občanů žijících v daných lokalitách. Přitom každá spalovna je hlídaná dalo by se říci několikanásobně a její provoz neblahý vliv na kvalitu ovzduší rozhodně nemá a mít nemůže. Určitě je tento způsob zpracování odpadu mnohem ekologičtější než nutnost časem otevírat a budovat další skládky v malebných údolích české krajiny.
Roman Paleček
