Snad každý si vzpomene na nějaký tragický případ, kdy branka na školním nebo obecním sportovišti zabila nebo v lepším případě „pouze“ zranila většinou dítě nebo dorostence. Jako reakce na tyto události se vyrojila spousta řešení tak zvaných bezpečných branek. Tento název se záhy začal prolínat jako ozvěna všemi možnými organizacemi od ministerstva školství až po fotbalový svaz.
Není divu, v zákrytu za „bezpečnými brankami“ totiž stojí dobrý byznys, v mnoha případech ovšem hraničící s hazardováním se zdravím vesměs dětí a mládeže. O této problematice jsme hovořili s Rudolfem Synkem, který se nejen brankami, ale sportovišti jako takovými včetně jejich komplexní bezpečnosti zabývá spoustu let.
Proč jste se rozhodl pranýřovat tak zvané bezpečné branky?
Tato iniciativa vznikla jako důsledek mého naštvání z toho, že se na českém trhu začaly vyskytovat až neskutečně nekvalitní branky, a to po všech stránkách. Brzy jsem dospěl k závěru, že pojem bezpečná branka je velmi zavádějící. Stejně jako například elektrická kulma nebo fen, které jsou sice za určitých okolností bezpečné, ale nesmějí se používat třeba ve vaně, neexistuje ani bezpečná branka. Proto radši než bezpečná bych používal pojem branka, která splňuje veškeré normy spojené s její výrobou, konstrukcí a užíváním. V případě, že se neužívá, jak má, je každá branka potenciálně nebezpečná.*
Celý text si můžete přečíst v Komunální technice 6/2016
