Z turbulentního vývoje východoněmeckých nákladních vozů, které vystřídaly předválečné luxusní automobily Horch, vyšla vítězně IFA W50. Zaznamenala přes půl milionu vyrobených vozů, z nichž 27 501 nalezlo cestu do bývalého Československa.
Po druhé světové válce byl německý průmysl v troskách. Co přežilo, odvezli Rusové jako válečné reparace do Sovětského svazu, a tak se výroba rozbíhala jen zvolna. V roce 1936 založená továrna na výrobu leteckých motorů Daimler-Benz u Ludwigsfelde byla demontovaná a na místě probíhaly jen opravy a malá ruční výroba. Teprve v prosinci 1952 tam na základě rozhodnutí vlády Německé demokratické republiky (NDR) vyrostla nová továrna IWL (IndustrieWerke Ludwigsfelde), která se kromě lodních a leteckých motorů pustila do výroby vozidel. Kromě DK (Dieselkarren), předchůdce Multicaru, vzniklo přes 240 tisíc úhledných skútrů IWL různých typů – Pitty, Wiesel, Berlin a Troll 1, než byla v roce 1964 vládním nařízení do Ludwigsfelde převedená výroba nákladních automobilů IFA W50.
Pohnutá historie a vývoj
Vývoj středního nákladního automobilu zahájil koncern Auto Union ještě za druhé světové války. V roce 1947 byla obnovená produkce třítunového trambusu H3, kde písmeno H bylo vzpomínkou na osobní vozy Horch ze stejného závodu ve Cvikově (Zwickau). Po vzniku východoněmeckého sdružení IFA (Industrieverband FAhrzeugbau) pro znárodněný průmysl motorových vozidel výroba pokračovala modernizovaným vozem IFA Horch H3A. Ten ale přešel na klasickou kapotovou koncepci, aby se později proměnil na čtyřtunový Sachsenring S 4000, jehož výroba byla administrativním rozhodnutím převedena do Werdau, k někdejšímu výrobci železničních vozidel LOWA.
Kromě toho, že se ve Werdau vyráběl vylepšený typ S 4000-1, byl zahájený v roce 1958 vývoj nového W45 (Werdau 4,5 tuny), ovšem opět s bezkapotovou kabinou. Vývoj byl velmi dlouhý. V roce 1963 byla zvýšená užitečná hmotnost na pět tun, čímž se označení změnilo na W50. Za zmínku stojí, že IFA W50 se nikdy ve Werdau nevyráběla. První vůz vyjel 17. července 1965 z přestavěné továrny VEB IndustrieWerke Ludwigsfelde, která záhy dostala nové jméno VEB IFA-Automobilwerke Ludwigsfelde (VEB je německou zkratkou pro národní podnik).
IFA W50 konečně vyjela!
Sedm let vývoje přineslo automobil, který ve výrobě vydržel šestadvacet let! Pro východní Německo se stal také významným exportním artiklem, byť většinou do zemí spřízněných s komunistickým blokem. Mezi největší odběratele patřilo po zrušení produkce Csepelu lidové Maďarsko (98 000 vozů!). Podle počtu dovezených automobilů následovaly Irák (72 209), Čína (69 337), Sovětský svaz (49 311), Československo (27 501), Vietnam (19 202), Bulharsko (16 660), Angola (13 189), Írán (11 057), Polsko (9741), Egypt (4327), Nikaragua (4233), Kuba (3364) a dalších dvanáct zemí.
V roce 1965 se v Ludwigsfelde vyrobilo prvních 855 automobilů, o rok později vzrostla produkce na 5775, třetí rok na 10 564 a v roce 1973 překonala dvacetitisícovou hranici (přesně 21 623). V letech 1984–1986 se vyrábělo přes třicet tisíc vozů IFA W50 ročně. Rekordu dosáhla produkce počtem 32 516 kusů v roce 1986. Celkem vzniklo 593 596 automobilů této řady, z toho 20 289 typu L60 s novým šestiválcovým motorem.
Jaká byla?
Pětitunová IFA W50 byla klasickým nákladním automobilem s bezkapotovou kabinou, žebřinovým rámem, tuhými nápravami s podélnými listovými pery a pohonem zadních (W50 L) nebo všech kol (W50 LA). Čtyřválcový vznětový motor z výroby VEB IFA-Motorenwerk Nordhausen měl objem válců 6560 cm3 (vrtání x zdvih 120 x 145 mm) a zpočátku výkon 81 kW (110 k) při vstřikování paliva do předkomůrky. Od roku 1967 byl výkon vyšší – 92 kW (125 k) při 2300 ot/min, když výrobce přešel na přímé vstřikování nafty systému M, na něž koupil licenci od mnichovské automobilky MAN. Převodovka byla pětistupňová se synchronizací na druhém až pátém stupni.
Výroba byla zahájena valníky s rozvorem náprav 3200 mm. Později přibyly prodloužené varianty s rozvorem 3700/3800 a také 4030 mm pro autobusy (Ikarus). Postupně přibývaly různé nástavba. Zrodily se třístranné sklápěče, skříňové vozy, sedlové tahače návěsů, cisterny, hasičské vozy, otočné autojeřáby a žebříky, vyprošťovací jeřáb, zametací vozy (s řízením vpravo), plošinová vozidla s hydraulickou rukou, vojenské valníky a další. Zvláštní konstrukcí vynikal zametací stroj IFA KM 2301 (KehrMaschine) s řízením vlevo, ale s novou bohatě prosklenou kabinou, vyrobený v sérii 2845 kusů v letech 1981 až 1982. Základní typ IFA W50 L v modifikaci valník měl užitečnou hmotnost 5,3 tuny při vlastní hmotnosti 4,5 tuny. Uháněl rychlostí až 83 km/h, později s výkonem 92 kW (125 k) zvýšenou na 90 km/h.
IFA L60 už značku nezachránila
Uživatelé si stěžovali na nízký výkon motoru, a tak se po dvaadvaceti letech výroby zrodila odvozená IFA L60 (Ludwigsfelde, přes 6 tun), poháněná novým šestiválcem typu 6 VD 13,5/12 SRF s výkonem zvýšeným na 132 kW (180 k) při shodných otáčkách 2300 ot/min, jinak technicky spřízněná s W50. Jako obvykle v řízeném hospodářství té doby se výroba rozbíhala pomalu, oba typy se vyráběly společně v letech 1987–1990. Chyběly finanční prostředky na další rozvoj. V Nordhausenu už v letech 1968, 1971 a 1974 vyvinuli různé šestiválcové diesely, ale ani jeden se nedostal do sériové výroby. Podobně dopadly pokusy o nový design kabiny, který v letech 1964, 1967 a 1971 nabídlo designerské duo Rudolph & Dietel z Berlína a Karl-Marx-Stadtu (Chemnitzu).
Základem řady L60 byla verze LA, tedy s pohonem všech kol. Verze L60 L pouze s pohonem zadní nápravy se dodávala až od předposledního roku výroby 1989, kdy se objevila rovněž nová osmistupňová převodovka. Čas ovšem vozy IFA W50/LK60 překonal. Začátkem devadesátých let už byly zastaralé, a tak plány na další výrobu ztroskotaly.
Kruh se uzavřel
Výroba W50 skončila v prosinci 1990, L60 téhož roku v srpnu. Národní podnik se změnil na IFA-Automobilwerk Ludwigsfelde GmbH. Ve spolupráci s firmou Daimler-Benz představil už v květnu 1990 prototyp IFA 1318, kombinaci podvozku IFA L60 a kabiny Mercedes-Benz řady LK. V éře privatizací byl VEB IFA-Kombinat Nutzfahrzeuge rozdělený a jeho části získaly různé firmy. V roce 1994 se společnost Nutzfahrzeuge Ludwigsfelde GmbH stala stoprocentním majetkem Daimler-Benz AG.
Místo leteckých motorů řady DB 600 z konce třicátých let nyní stejný koncern vyrábí v Ludwigsfelde různé užitkové vozy Mercedes-Benz (už od roku 1991 to byla řada LN2, v letech 1996–2013 známé Vario a pak Sprintery), když krátce vstoupil i do světa osobních automobilů výrobou typu Vaneo (2001–2005). Kruh se tak uzavřel. Jméno IFA je zapomenuté, ale nákladní vozy W50 můžete ještě potkat i u nás.*
Tomáš Hyan, foto autor a IFA Mobile DDR
K obrázkům:
1: Hezky podle velikosti za sebou: IFA W50, Robur LO 3000 a Multicar 25 na jednom z veletrhů v Lipsku v sedmdesátých letech
2: IFA W50 LA (s pohonem všech kol) v jedné z mnoha vyráběných variant jako třístranný sklápěč
3: IFA W50 LA TLF16, hasičský vůz na srazu historických vozidel v roce 2009 ve Werdau
4: IFA W50 L (pouze s pohonem zadní nápravy) v modifikaci skříňový vůz pro přepravu zboží
5: Podélný řez čtyřválcem kuriozního typového označení 4 VD 14,5/12 SRW, resp. od roku 1967 coby 4 VD 14,5/12-1 SRW po přechodu na spalovací systém MAN
6: Na základě W50 vznikl speciální zametací stroj IFA KM 2301 s novou kabinou, vyrobený v počtu 2845 kusů do roku 1982
7: IFA L60, novější typ se silnějším šestiválcovým motorem se vyráběl paralelně v letech 1987 až 1990
8: IFA L60 LA (4 x 4) s otočným jeřábem ADK 100 byla výsledkem společného vývoje VEB Maschinenbau Karl Marx a firmy TAKRAF
