V mnoha společnostech nosí zaměstnankyně a zaměstnanci oblečení, které je přímo určené pro jejich odvětví, případně konkrétní typ práce. Zahrnuje ochranné a hygienické vybavení, pracovní oděvy pro řemeslo nebo průmysl, ale také reprezentativní outfity pro servis a manažerské pozice. S výjimkou zákonem předepsaného ochranného oblečení, za který musí zaměstnavatel platit vždy, stanovují kolektivní smlouvy nebo individuální dohody, zda by měl nést náklady za nákup a údržbu oděvů zaměstnavatel nebo zaměstnanec.
Pokud podnikatel vezme pořízení ochranného nebo profesionálního pracovního oblečení do svých rukou, má vyhráno. Zaprvé tak zajistí pro zaměstnankyně a zaměstnance vhodný oděv, který reprezentuje společnost. Zadruhé může výdaje na obstarání oblečení a na jeho údržbu uplatnit jako daňový náklad. To platí i tehdy, když některé či všechny tyto úkoly nechá na poskytovateli textilních služeb.
Podmínky pro uznání pracovního oblečení
Rozhodujícím předpokladem je to, že se musí jednat o klasické pracovní oblečení. Pro správce daně se jedná o takové oděvy, které se vztahují přímo k zaměstnání. Jsou výhradně používány pro účely podnikání a výkon profese. Patří mezi ně například odolné kalhoty pro instalatéry nebo rondon pro šéfkuchaře. V sektoru služeb nestojí tolik v popředí ochranný význam pracovního oblečení, ale zastupování firmy a reprezentativní funkce. Jednotné kostýmy a obleky, jako například halenky a košile s firemním logem jsou finančním úřadem také uznávány jako podnikové výdaje, pokud je ovšem vyloučeno jejich soukromé využívání.
Příspěvek na pracovní oblečení je včetně jeho údržby daňově uznatelný výdaj.*
Více v časopisu Komunální technika 2/2021.
