Obnova zemědělského dvora v Drastech na klášter se stává uskutečněným snem. Sestry z Řádu bosých karmelitek a mnoho podporovatelů vykonali obrovský kus práce. V loňském roce se dokonce již mohla uskutečnit slavnost svěcení nového klášterního kostela sv. Terezie z Avily.
Areál, který sestry v roce 2018 vyměnily za své předchozí sídlo v budově na Hradčanském náměstí v Praze, se změnil k nepoznání. Významnou roli kromě lidské práce sehrála také stavební technika. Z nouze začaly sestry obsluhovat takové stroje, jakými jsou například dnes již historický smykem řízený nakladač Bobcat 773 nebo naopak nejmodernější kompaktní kolový nakladač Bobcat L85. O tom, jak se řádová sestra naučila obsluhovat stavební stroje a dalších záležitostech spojených se stavbou kláštera v Drastech, jsme hovořili se sestrou Terezkou (Markétou Paterovou) – foto.
Při obnově kláštera jste se naučila ovládat mnoho stavebních strojů. S jakým typem to pro vás bylo nejsnazší a co na stroji z pohledu uživatele oceňujete?
Nejsnazší, to je těžké říct. Každý ze strojů, které jsem používala, měl výhody i nevýhody. Hezká práce byla s kloubovým nakladačem L85. Měl sílu, moderní vybavení, fungoval spolehlivě, byla to dobrá volba na všechny činnosti, které jsme od něj požadovali, především skládání palet zámkové dlažby z kamionů. Z uživatelského hlediska na technice chválím u tohoto stroje Bobcat couvací kameru, když je dobře umístěná v zorném poli. Potom je pro mě také důležitý dobrý přístup k nádrži s palivem. Naftu kupujeme v kanystrech, a ne do všech strojů se z nich dobře nalévá. Takže s vděčností využívám ochotné a silné pomocníky.
Stavební stroje často slouží jako univerzální nosiče nářadí s agregací široké škály příslušenství. Jaká přídavná zařízení jste měla možnost vyzkoušet, zvládáte si je například sama vyměňovat?
Pracovala jsem s vidlemi, lžící a lopatou s přidržovačem. Běžně si pracovní nástavce přehazuji sama. Určitě i tady záleží na stroji. Když má rychloupínák, tak je to otázka chvilky, ani nemusí člověk vystoupit ze stroje. U smykového nakladače, kde se nářadí zajišťuje ručně pákami, to bylo někdy řekněme fyzicky náročnější. S pákami se ne vždy manipuluje lehce, ale mám to naučené, abych byla maximálně samostatná. Krátce jsem používala i tak zvanou lopatu klapačku. Tam to trvalo déle, když se musí zapojovat a odpojovat i hydraulika. Tento pracovní nástavec jsme tady moc nevyužili, tak jsme po vyzkoušení zůstali jen u obyčejné lžíce, se kterou je mnohem jednodušší právě výměna.
Jak takovou náročnou práci zvládáte? Pomáhá vám někdo?
Nejde jen o stroje, ale i o lidi, kteří se kolem nich pohybují. To je také velmi důležitá součást činnosti. Některou techniku tady máme nebo jsme měli zapůjčenou od našich podporovatelů. Bez nich by to nemohlo dobře fungovat. U zakoupeného stroje velmi pomůže mít dobrý servis, ochotného člověka, který své práci rozumí a je schopný třeba poradit i po telefonu. A pro mě tady, jak střídám různé stroje a zaučuji se na nich, je také velmi důležitý náš technik, blízký spolupracovník, který mi ukazuje, naviguje, aby práce se stroji byla bezpečná a efektivní.
***
Přispět na dobrou věc může každý - podrobnosti zde: https://donio.cz/dlazbaprodrasty.
Foto archiv/klášter Drasty
(Celý příspěvek vyjde v Komunální technice 2/2025)*
