V poslední době je opět aktuální diskuze o změnách odpadové legislativy. Skupiny podporující výstavbu dalších spaloven chtějí podle svých mediálních vyjádření výrazné zdražení skládkování. Jaká je skutečná situace v odpadovém hospodářství? Potřebujeme v ČR skutečně zásadní změny zavedeného systému? Co by měla nová legislativa v sobě zahrnovat a v jakém stadiu jsou její přípravy?
Pokud chceme komentovat obecnou situaci v odpadovém hospodářství v ČR, je vhodné zmínit zejména fakta a čísla, neboť ta hovoří sama za sebe a nepodléhají vlivům zájmových skupin. Podle údajů z aktuální statistické ročenky MŽP, v ČR od roku 2003 klesla produkce odpadů o zhruba 15 %. Naopak postupně roste podíl využívaných odpadů a v roce 2011 dosáhl asi 78 %. Ruku v ruce s tím pak dlouhodobě klesá množství odstraňovaných odpadů, které bylo v roce 2011 v míře přibližně 12 %. Co se týká komunálního odpadu, skládkování bylo podle dat prezentovaných MŽP zastoupeno v míře 55 %. Za posledních pět let se na skládky uložilo o více než milion tun odpadů méně a tento trend stále pokračuje. Pokud by vás zajímala průměrná míra skládkování na občana a rok v EU (Eurostat 2008), je to 207 kg/občan/rok, v ČR je to velmi podobné číslo 218 kg/občan/rok. Dále uveďme číslo 30,8 %, tolik v ČR dosahuje podíl materiálově využitých komunálních odpadů. Míra využití odpadů v ČR je sedmá nejvyšší v EU. Samozřejmě, vždy je co zlepšovat, ale je vhodné to dělat postupnými kroky, tak jako doposud, neboť dlouhodobé trendy jsou jednoznačně pozitivní a potvrzuje se, že není třeba strategických změn ani s tím souvisejícího nemalého zdražení systému, které má vždy svůj negativní sociální dopad.
Jak MŽP opakovaně prezentuje, ČR dlouhodobě plní kritéria stanovená EU v oblasti odpadového hospodářství. Toto jistě není samo sebou a myslím, že je vhodné konstatovat, že se v České republice za posledních 20 let vybudoval (firmy a obce) velmi kvalitní systém odpadového hospodářství. V posledních šesti letech se navíc velmi výrazně zahustila síť širokého spektra různých zařízení na zpracování odpadů v celé ČR. Byla vybudována řada sběrných dvorů, zařízení na úpravu stavebních odpadů (drtičky, třídičky), biologicky rozložitelných odpadů (bioplynové stanice, kompostárny), řada třídících linek, linek na úpravu komunálních odpadů, apod. Tato nová zařízení se plynule včlenila do stávajícího systému odpadového hospodářství, našla si své místo na trhu a znám mnoho příkladů takových zařízení, kterým se daří ekonomicky obstát ve stávajících podmínkách a dále se rozrůstají. Jsem přesvědčen, že odpadové hospodářství v ČR je postaveno na kvalitních základech, je stabilní a poskytuje velmi dobré a environmentálně bezpečné služby za ceny úměrné tomu, co si mohou občané tohoto státu dovolit. Je pravdou, že v poslední době se zvyšují tlaky některých zájmových skupin na strategické změny v odpadovém hospodářství. Není tajemstvím, že tyto změny mohou znamenat poměrně zásadní zdražení systému sběru a zpracování odpadů občanům a firmám. Občané (obce) by se měli ptát, komu toto zdražení prospěje, kdo a proč toto zdražení tak silně prosazuje a co je tak naléhavým důvodem pro jeho zavedení. A v neposlední řadě, v čem bude ona dražší služba fakticky lepší pro občana. Odpovědi na tyto otázky mohou být velmi zajímavé.
Nemyslíme si, že odpadové hospodářství v ČR potřebuje revoluční změny nebo výrazné zdražení, kterým by měly být podporovány pouze vybrané technologie. ČAOH je toho názoru, že ČR by měla pokračovat v ověřené a funkční cestě postupných evolučních změn odpadového hospodářství založeného na širokém spektru různých zařízení. Jako zcela podstatné pak vnímáme také to, abychom si bedlivě hájili dosavadní výhody decentralizace, volného trhu a zdravého konkurenčního prostředí v tomto sektoru. Pokud se ptáte, co by v sobě měla nová legislativa zahrnovat, pak si myslím, že po vzoru cílů EU postupné kroky k střednědobému zajištění dalšího navyšování procenta většího třídění a materiálového využití odpadů. Je skutečností, že EU již nechce dotačně podporovat výstavbu nových spaloven a že se chce více orientovat právě na cestu materiálového využití odpadů. Toto je mimo jiné jasně deklarováno v usnesení Evropského parlamentu ze dne 24. 5. 2012 a ve výrocích eurokomisaře pro životní prostředí Potočníka.
Na některé důležité otázky odpověděl Ing. Petr Havelka, ředitel České asociace odpadového hospodářství.
Je legislativa v ČR týkající se odpadového hospodářství v souladu s evropskou legislativou? Provozují se v ČR některé typy zařízení, které by evropské legislativě nevyhověly?
Právní předpisy týkající se odpadového hospodářství v ČR plně vycházejí z evropského práva a zavedené standardy jsou zcela stejné jako v západních zemích. Nakládání s odpady, pokud se děje v souladu s právem, pak není pro své okolí více rizikové. Všechny zákonné typy zařízení, kde je odpad upravován a je s ním dále nakládáno, splňují přísné evropské normy a mají vydaná povolení příslušných orgánů. Přísné provozní předpisy se vztahují na celé spektrum zařízení, kde je nakládáno s odpadem, ať už se jedná o třídičky, bioplynové stanice, zařízení k úpravě nebezpečných odpadů, skládky, či spalovny. Všechna tato zařízení musí plnit přísné evropské environmentální limity. Úroveň jejich zabezpečení je vysoká a podléhají opakovaným kontrolám. Pak je to již jen otázkou efektivity kontrolních mechanizmů. I v tomto směru si myslím, že v ČR máme dobře zavedený a funkční systém.
Jak se díváte na dotace směřující na některé vybrané technologie. Mohl byste sdělit kolik prostředků bylo v minulém období poskytnuto a s kolika se počítá pro další období? V kterém segmentu odpadového hospodářství se pak tyto dotace dají nejlépe a nejvíce využít?
Na konkrétní data týkající se dotací by nejlépe odpovědělo pravděpodobně spíše MŽP nebo SFŽP. Do tohoto jim nechci zasahovat. Co se týká vyhlídek pro nejbližší budoucnost, zde mohu uvést, že nyní se v rámci MŽP připravují pravidla pro další programové dotační období OPŽP, které je označováno 2014+. Je pravděpodobné, že opět v tomto operačním programu bude několik prioritních os, podle kterých budou vyhlašovány konkrétní výzvy. Pokud se ptáte, ve kterém segmentu OH se dají dotace nejlépe využít, pak odpovídám, že osobně mě potěšila informace, že by bylo možné využít evropské prostředky také na řešení opravdu reálných ekologických problémů, a to na sanace starých ekologických zátěží, které v konkrétních lokalitách negativně ovlivňují životy konkrétních lidí. Přínos dotace je pak jasně hmatatelný na definovaném vysanovaném území. Jinak co se týká obecné podpory technologií, zde jsem zastáncem podpory širokého, nikoli úzkého spektra technologií. Vždy však takových záměrů, které jsou ekonomicky smysluplné a rentabilní v podmínkách volného trhu, nikoli výběru a podpory jen některých z nich, někdy i bez ohledu na jejich životaschopnost v tržním prostředí. To jsou potom spíše takové dotace pro dotace.
Kolik spaloven komunálního odpadu potřebuje Česká republika a jak by měly být financovány?
ČAOH se nemůže objektivně vyjadřovat ke vhodnému počtu spaloven komunálních odpadů v ČR. Nemyslím si ani, že by tento počet měl stanovovat stát. Tyto věci musejí vycházet zejména z reálných ekonomických předpokladů každého státu a potřeb jeho trhu. Spalovny jsou jistě jednou z možných cest jak kvalitně a bezpečně naložit s odpady. Stát by měl mít možnost vybrat si svou vlastní cestu jak splnit cíle EU v odpadovém hospodářství, takovou cestu, která bude únosná pro jeho občany a podnikatelský sektor, neboť to jsou ti, kdož fakticky financují tento sektor. Ano, v EU jsou některé státy, které disponují poměrně velkým počtem spaloven komunálních odpadů. Tyto státy zároveň patří v rámci EU mezi ty výrazně bohatší a mohou si tedy dovolit tuto nákladově podstatně náročnější cestu nakládání se svým odpadem. Navíc jejich spalovny byly stavěny již v minulosti, a to za podstatně příznivějších ekonomických podmínek, než jsou nyní. ČR a naše ekonomika zatím bohužel nepatří mezi ty výrazně bohatší v EU, a to je třeba si přiznat a uzpůsobit tomu své rozhodování.
Nyní k otázce financování spaloven. Je vhodné, aby všechny podnikatelské projekty byly postaveny na smysluplných ekonomických základech. Pokud by se chtěli investoři takovýchto zařízení spoléhat na podporu státu, na daňové úlevy, na zvláštní typy poplatků, či jiné formy legislativního zvýhodňování jedné formy podnikání před druhou, pak se obávám, abychom si jako stát opět nezakládali na podobný problém, jako je nyní v oblasti fotovoltaiky. Provoz každého takovéhoto zařízení nakonec vždy zaplatí cenou služby ti, kdož službu platí, tedy původci odpadů, respektive občané a firmy. Nikdo jiný náklady ani nést nemůže. Ano, náklady mohou být schovány pod různé legislativně stanovené poplatky a zvýhodnění, ale stejně je třeba provozní náklady uhradit ze strany uživatele služby. Je proto důležité se v těchto strategických oblastech a rozhodnutích zamýšlet i nad tím, že předmětná zařízení jsou plánována na dobu několika desítek let a pokud už jsou jednou postavena, je třeba jejich provoz financovat, více méně ať už to stojí cokoli.
