Vážení čtenáři,

předpokládám, že nebudu zřejmě zdaleka jediným účastníkem silničního provozu, kterému se s každým přicházejícím jarem zdá, že zima, jež právě skončila, dala komunikacím, dálnicemi počínaje a tou nejzapadlejší silničkou místního formátu konče, pořádně zabrat. Nejinak tomu bylo i letos, kdy se paní zima obzvláště dlouho vyřádila a mnohde se v poměrně vysokém počtu nacházela na komunikacích místa vskutku nebezpečná ať již životu, nebo alespoň nápravám a kolům automobilů.

Je zcela pochopitelné, že takové kvantum potřebných výsprav není možné zvládnout mávnutím kouzelného proutku ze dne na den. Obzvláště při současné intenzitě a frekvenci silničního provozu. Ta se bezpochyby  rok od roku zvyšuje a doby, kdy na silnici do Prášil, jak zaznívá v jedné z písní vylovené z babiččiny krabičky, mladý cestář v klidu a pohodě roztloukal kamení, štětoval silnici a ještě stačil konverzovat a navazovat známost s kněžnou jedoucí kolem v kočáře, jsou nenávratně pryč. S takovou by se dnešní cestáři se zlou potázali a prášilský kolega jim rozhodně nemůže být vzorem.

Mohl by jím být ten japonský, protože rychlost znovuvybudování několika set metrů dlouhého úseku dálnice, která zaplatila svou daň a prakticky zmizela při letošním zemětřesení z povrchu zemského a jejíž záběry ve stavu „před“ i „po“ obletěly svět, byla vskutku obdivuhodná.

Ale zpátky na zem. Nežijeme v Zemi vycházejícího slunce, a tak pracovní tempo hledejme někde mezi Prášilami a Tokiem. Aby rychlost a kvalita výsprav byla alespoň trochu uspokojující, je třeba využít vymožeností moderní techniky. A té je věnováno téma červencového čísla časopisu. Snad s její pomocí budou výtluky z vozovek mizet rychleji a výspravy vydrží déle než pouze do konce příští zimy.

 

Roman Paleček

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *