Strom jako doprovod pozemních komunikací

V posledních několika letech bývá v zimním období medializovaná problematika vegetačního doprovodu pozemních komunikací, zejména je kritizováno kácení stromů. Vše však má svůj vývoj a není na škodu si připomenout, alespoň ve stručnosti, jak se názory, předpisy a nařízení na vegetační doprovod kolem silnic vyvíjely.

Strom provází cesty člověka odnepaměti. Po velmi dlouhou dobu bylo potřeba zeleň kolem cest odstraňovat. Nejdříve proto, aby se udržela jejich průchodnost. Později nabyla na důležitosti bezpečnostní rizika a zeleň byla odstraňována i z důvodu zajištění bezpečnosti cestujících. Odstraňování překážek – kamení, stromů, křovin – se nazývalo staročesky cěstění, tj. čištění. Odtud se odvozuje i slovo cěsta, později cesta. To, že tato činnost byla velmi důležitá, lze dokumentovat různými nařízeními a předpisy, které se jako historické dokumenty zachovaly. Například roku 1361 bylo v Čechách nařízeno všem vrchnostem vyklestit křoviny a stromy po obou stranách zemských stezek na vzdálenost „co by dohodil kamenem obepjatým prsty“. Usnesením sněmů v letech 1541, 1557 a 1559 bylo nařízeno vymýtit lesy po obou stranách silnic na vzdálenost jednoho až půldruhého provazce (lesní provazec = 32 m). V 17. století byla vzdálenost vymezena slovy: „jak dalece by ranou z pistole dosáhnouti, aneb vůz ze šesti koňmi volně obrátiti se mohl“. Tyto příkazy a nařízení byly namířeny proti pobertům a lapkům, kteří okrádali cestující.

Cílené vysazování stromořadí

Zeleň kolem cest se začala záměrně vysazovat mnohem později. Zmínky o ovocných stromech kolem cest jsou u nás zachovány již z doby Karla IV., ale výsadba v té době byla spíše výjimkou než pravidlem. Za vlády Karla VI. (18. století) nastává rozmach budování silnic. Začíná se s výstavbou státních (císařských) silnic z důvodů vojenských, lepší správy země a především z důvodu zrychlení hospodářského vývoje. K silnicím jíž byly vysazovány stromy, protože v nařízení panovníka z r. 1740, se říká, že užitek ze stromořadí je oprávněna ponechat si vrchnost sousedící se silnicí. Současně však byla povinna dbát o jeho dobrý stav a vzhled, provádět nové výsadby a kácet stromy.

Tereziánský patent

Další rozmach výsadeb zeleně nastává za vlády Marie Terezie a souvisel s dalším budováním silniční sítě. Za její vlády byla přípisem z roku 1752 stanovena povinnost vysazovat stromy u všech nových silnic, a to z důvodů hospodářských (dřevo), estetických, orientačních a bezpečnostních. Na druhou stranu byla stanovena i povinnost stromy kácet. V Tereziánském patentu z roku 1778 se např. uvádí: „Jestliže blízko silnice stojící stromy a keře vrhajícím stínem překážejí jejímu vyschnutí, nařizujeme a každému k zachování ukládáme, aby ve vzdálenosti dvou sáhů (3,8 m) od patníků nebo hrany silnice nově se nevsadil žádný strom, veškeré pak nyní v této vzdálenosti stojící stromy, vyjma stromy ovocné, aby byly ihned poraženy a odstraněny.“

Výsadba a péče o doprovodnou zeleň

Konkurenčním zákonem z r. 1864 byly veškeré silnice rozděleny na silnice státní (erární) a silnice ostatní veřejné, které se členily na zemské, okresní a obecné. Státní silnice budoval a udržoval stát, výstavba a péče o ostatní silnice byla předána jednotlivým zemím, okresům a obcím. Se zelení to však bylo složitější. Například v zákoně pro království České z roku 1866 se uvádí: „Na všech zemských silnicích má každá politická obec na svém území obstarávati vysazování stromořadí. Totéž se má díti na okresních silnicích“.
Povinnost vysazovat stromy byla tedy v průběhu staletí zakotvená v nepřeberné řadě předpisů. Za pozornost však stojí, že vysazovat a starat se měla vrchnost, později obvykle obce nebo majitel sousedního pozemku. Nikoliv tedy vlastník silnice. Vyvolávalo to celou řadu problémů a nevyjasněnost vlastnických vztahů a nechuť dostát povinnostem stanovenými předpisy znamenalo, že výsadby kolem silnic v mnoha případech ani v minulosti neměly na růžích ustláno. Například V. Čadek ve své knize z roku 1910 uvádí: „Ohledně osazování samého praví zákon, že dotyčná obec neb majitel, skrze jejichž katastr silniční trať vede, jsou povinni stromořadí vysazovati a je v dobrém stavu udržovati. Osazení takové praktikuje se různě, ale skoro vždy tak, aby bylo nejlacinější. Stromořadí tato se stala jen věcným břemenem obcí neb majetníků. Jsou případy, kdy na jedné a téže silnici sází se 20 i 50 let rok co rok, ale silničního stromořadí tu není a nebude snad nikdy, alespoň ne potud, pokud se mu nedostane aspoň takové práce a ošetření, jako té nejbídnější brázdě zemáků.“

Aleje – specifický ráz krajiny

I přesto všechno tereziánská a josefínská doba položily základy plánovité výstavbě silnic a s ní také výsadby alejí. Na výsadby alejí u cest navazovaly aleje okrasných stromů vedoucí k pánským sídlům. Sedláci zase vysazovali aleje ovocných stromů. Výsadby pokračovaly, alejemi byla propojena krajina a dostala tak vzhled, na který jsme byli zvyklí a který postupně mizel a i nadále mizí.

Vynález automobilu a elektrifikace

Důležitým mezníkem ve vývoji silnic byl vynález automobilu roku 1886. S jeho nástupem se začaly měnit názory na konstrukci, šířku vozovky, bezpečnostní a dopravní zařízení, trasování, ale i výsadbu. Slibný rozvoj přerušila první světová válka. Stavebně-technický stav silnic se zhoršil a péče o aleje byla mizivá. Situaci komplikovala počínající elektrifikace země, při které byly „mrzačeny“ celé aleje. Hromadné kácení stromů v okolí zemědělských pozemků měla na „svědomí“ také pozemková reforma první republiky.
Výsadby stromů však probíhaly nadále a důvody, proč se tak mělo dít, jsou popsány ve Výnosu Ministerstva veřejných prací z roku 1924: „Stromořadí při veřejných silnicích a cestách jest důležitým orientačním prostředkem k označení směru silnic a cest za doby noční, při vánicích sněhových, při záplavách apod. a bezpečnostním opatřením na silnici, které chrání povozy a chodce na vysokých hrázích podél rybníků, potoků, řek a roklí před sjetím, respektive před pádem. Při novostavbách a rekonstrukcích silnic budiž pamatováno na vysázení stromořadí na pozemku silničním buď na banketech (krajnice), je-li silnice širší v koruně než 6 m, neb na pruhu pozemku za příkopem, je-li silnice užší“.

Státní silniční fond

Špatný stav silnic a stoupající počet automobilů vedl k rozhodnutí, že zákonem č. 116/1927 Sb. byl zřízen státní silniční fond, z něhož se poskytovaly finanční prostředky nejenom na úpravu silnic, ale i na výsadby ovocných stromů. V menším rozsahu byly sázeny okrasné stromy. Nové stromy často nahrazovaly výpadky vzniklé po katastrofálně tuhé zimě 1928/1929, kdy zmrzly stovky kilometrů ovocných stromů. Z důvodu potřeby rozsáhlé obnovy silničních ovocných alejí, jako významného zdroje ovoce, vydává v roce 1932 ministerstvo zemědělství knihu K. Kamenického „Ovocná a okrasná stromořadí.“ Autor v ní vyzývá ovocnářské a zahradnické techniky, aby svými pokyny přispěli k zakládání silničních stromořadí, neboť: „Silniční technikové (stavební inženýři, cestmistři) i orgánové dozorčí zpravidla postrádají dostatečných zkušeností o nárocích a požadavcích stromů, vysazovaných do silničních alejí, ba někdy se ani o stromořadí nezajímají, považujíce jedině stavbu a udržování silnice za svůj úkol.“ Kamenický již v té době upozorňoval, že výsadba ovocných stromů podél všech silnic není možná ani účelná a výsadbu stromů, s ohledem na bezpečnost a rychlost jízdy motorových vozidel, trvanlivost vozovky a nároky dřevin, doporučoval za příkop. Na krajnici se však, bohužel, vysazovalo poměrně dlouho, i když se vzrůstajícím automobilizmem, změnou technologie zakládání silnic a i změnou údržby bylo jasné, že podmínky pro růst stromu v krajnici nejsou dobré. Bylo tím založeno na pozdější problémy při provozu, rekonstrukci i údržbě pozemních komunikací.

Zestátnění veřejných silnic a nová pravidla

Významná změna v organizaci silničního hospodářství nastala po roce 1948. Zákonem č. 147/1949 Sb., byly zestátněny veřejné silnice. Stát převzal do své správy příslušenství i součástí silnic. Za součást silnice bylo považováno také silniční stromoví. U krajských správ silnic byla v roce 1949 zřízena samostatná funkce pomolog, o rok později byla tato funkce nazvána silniční sadovník, protože měl pečovat o veškerý vegetační doprovod silnic, nejenom o ovocné stromy. Výsadba ovocných stromů však byla preferována. Sázely se všude, bez ohledu na půdní a klimatické podmínky. Po zestátnění silnic se správa silnic stala jedním z největších pěstitelů ovoce v naší republice. Utržené peníze z prodeje ovoce byly zpětně vkládány do oprav a údržby komunikací.
Nutnost nového přístupu k výsadbám se odrazila až v ČSN 73 6101 Projektování silnic z roku 1957. neumožňovala již sázet stromy na krajnice, ale pouze za příkopem nebo rigolem v nejmenší vzdálenosti 2,5 m od hrany silniční koruny a u silnic vyšších kategorií nedoporučovala vysazování pravidelných stromořadí, zvláště ne z ovocných stromů. Norma tak reagovala na názory odborníků, kteří doporučovali výsadbu ovocných stromů jenom u komunikací s nízkou intenzitou silničního provozu a v oblastech, které jsou pro pěstování ovoce vhodné. I u okrasných stromů již v této době prosazovali skupinovou výsadbu, a to i v rovině.

Ovocné stromy podléhající zákonům

Naproti tomu zákon č. 135/1961 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (PK) ještě preferoval výsadbu ovocných stromů. Nabádal tak pokračovat v tradici padesátých let. Při výsadbách se mělo dbát, aby nebyla ohrožována bezpečnost silničního provozu nebo neúměrně ztíženo použití silničních pozemků k účelům správy silnic, k umísťování nadzemních a podzemních vedení všeho druhu ani k obhospodařování sousedních zemědělských pozemků.
Prováděcí vyhláška č. 136/1961 Sb. k tomuto zákonu také preferovala výsadbu ovocných stromů, ale umožňovala odevzdání „ovocného stromoví“ do užívání zemědělským závodům. Byla to reakce na skutečnost, že po kolektivizaci zemědělství a zakládání velkoplošných ovocných sadů, se silničářům starost o ovocné stromy a sklizeň ovoce již přestala ekonomicky vyplácet. Vyhláška neumožňovala výsadbu na krajnici, ale pouze na silničním pomocném pozemku.
Na rostoucí automobilový provoz a zvyšující se počet dopravních nehod reagovala novela zákona o PK č. 27/1984, kde je již vynechána možnost využití silničních pomocných pozemků k umísťování nadzemních a podzemních vedení všeho druhu a objevuje se termín pevná překážka. Byl to významný zvrat v přístupu k alejím v naší legislativě dodnes vzbuzující emoce a odpor.
V prováděcí vyhlášce č. 35/1984 bylo vyjmenováno, co jsou pevné překážky a byly stanoveny lhůty k jejich odstranění. Mezi pevné překážky byly zařazeny i stromy rostoucí ve vozovce a na krajnici silnic. Měly být káceny postupně a poslední lhůta byla 31.12.1990. Lhůty však nebyly dodrženy. Vykáceny byly stromy rostoucí ve vozovce, ale stromy rostoucí na krajnici byly vykáceny jenom částečně a v mnoha případech rostou na krajnici dodnes. Kácení stromů nebylo nikdy populární a obvykle byly stromy káceny až tehdy, kdy k zákonnému důvodu, tj. povinnosti odstranit strom jako pevnou překážku přibyl ještě důvod další (špatný stav stromů, překážka údržby, rekonstrukce silnice, zvýšený počet dopravních nehod). Silniční správci raději požádali o výjimku, kterou tento zákon umožňoval.
Povinnost odstranit strom jako pevnou překážku byla v rozporu s Vyhláškou Ministerstva kultury ČSR č. 142/1980 Sb., kterou se stanovily povinnosti o ochraně stromů rostoucích mimo les a o postupu při výjimečném povolování jejich kácení. Spor se vyhrotil s přijetím zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny a je dodnes živý.

Aktuální situace

V současné době pravidla ve vztahu vegetační doprovod a silnice upravuje zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, vyhláška č. 104/1997 Sb., kterou se provádí zákon o pozemních komunikacích a ČSN 73 61 01 Projektování silnic a dálnic.
Podle platného znění zákona o PK již není možná výjimka, takže nelze ponechat strom rostoucí na krajnici a tvořící pevnou překážku. Silniční správce měl v případech, které byly v souladu se zněním zákona o PK právo kácet dřeviny na základě oznámení. Jednalo se o kácení podle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, § 8, odst. 2, tj. o kácení při výkonu oprávnění podle zvláštních předpisů. Po novele zákona o ochraně přírody a krajiny č. 349/2009, byla tato možnost silničním správcům odebrána a ponechána pouze některým subjektům. Jedná se o nerovné postavení subjektů před zákonem. Zákon o PK a zákon o ochraně přírody a krajiny v současné době, ve věci kácení dřevin, na sebe nenavazují. V praxi to přináší celou řadu problémů.
Důležitým předpisem, který limituje výsadbu zeleně, je ČSN 73 6101 Projektování silnic a dálnic. Jsou zde uvedeny zásady provádění vegetačních úprav a některé limitující vzdálenosti, zejména vzdálenost kmene stromu od silnice. Důvodem snahy sázet stromy ve větší vzdálenosti než dříve je zvyšující se intenzita dopravy a hrozivé statistiky dopravních nehod.

Bezpečnost především

Na znění předpisů uvedených v tomto příspěvku lze dokumentovat změny v přístupu ve vztahu silnice – strom. Dá se říct, že historie svým způsobem pomyslně opsala kruh. Strom se v průběhu času dostal z pozice prvku nežádoucího přes prvek požadovaný opět do role prvku téměř nežádaného, a pokud ano, tak pouze za dodržení určitých principů. Důvodem byla a je bezpečnost provozu, i když bezpečnost před několika staletími představovala něco zcela jiného než je bezpečnost dnes. Důležité je také uvědomit si, že silnice byla vždy to hlavní, strom její doprovod, který se přizpůsoboval potřebám silnice. Pokud se pořadí obrátí a strom bude to hlavní, tak je to cesta do slepé uličky.

Popisek: Střet automobilu se stromem bývá na frekventovaných silnicích častým jevem

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *