Mistr pily vdechuje dřevu duši

Pokrok nezastavíš platí i v řezbářství, kde se moderní motorové pily staly zdatnými konkurenty palic a dlát. Výsledky jejich práce jsou potom neméně působivé než ty dosažené s tradičním nářadím.

S pomocí motorových pil modeluje dřevěné špalky různých velikostí do rozmanitých a velmi originálních tvarů, v nichž nalezneme především větší či menší porci naivity, řezbář Jan Paďour z Jaroměře. Toto řemeslo je pro něj dnes současně koníčkem i zdrojem obživy. Věnuje se nejen umění, ale také výrobě užitkových předmětů. S Janem Paďourem jsme hovořili na pardubickém hipodromu o pauze, kterou si udělal při práci na výzdobě areálu.

Jste vyučený kovář. Co vás vedlo k přechodu od železa k dřevu?

Kovařinou jsem se vlastně nikdy neživil a toto řemeslo mi zůstalo pouze jako jeden z mnoha koníčků. Jsem tvořivý typ a vždycky jsem se věnoval hlavně různým výtvarným, většinou trojrozměrným, pokusům. Před lety jsem vyráběl do naší rodinné zahrady drobné předměty z pískovce, jako například pítka pro ptáky. Při práci s tímto materiálem jsem se zhlédl ve všelijakých tvarech, které jsem se snažil postupem času zvětšovat. Asi před deseti lety jsem si půjčil od táty motorovou pilu a zkusil s ní opracovat dřevěný špalek. Protože jsem ji nikdy předtím v ruce nedržel, první pokusy byly dost neumělé. Absolvoval jsem kurz práce s motorovou pilou a postupně poznával, jaká technika je pro tento typ řezbařiny vhodná, a krůček po krůčku se zdokonaloval. Současně jsem si pořizoval jednu pilu za druhou.

Mají řezbáři možnost si předávat osobně zkušenosti?

Profesionální i hobby řezbáři se sdružují například v Czech Echo Carving teamu, který je otevřený všem. Dále se konají různý sympozia a kurzy řezby s pomocí motorové pily. Pouze pro pozvané profesionály je určen světový pohár, jakési nevyhlášené mistrovství světa – hodnoťte také objektivně umění – které se koná v mekce motorového řezbářství v německém Blockhausenu nedaleko hranic s Českou republikou. Do svého tamního areálu, kde má i řezbářskou školu, zve pravidelně již dlouhá léta Andreas Martin celou světovou špičku včetně nejlepších borců z Aljašky a Kanady.

Na co se zaměřujete a který typ tvorby máte nejraději?

Živím se uměleckou a užitkovou řezbařinou asi pět let. Kromě různých soch vyrábím mobiliář pro města a obce, například lavičky, stojany na kola, stoly a lavice, výbavu dětských hřišť nebo okolí stezek. Přijde-li zákazník s konkrétním přáním, snažím se mu vyhovět. Nejraději si ale motivy vymýšlím sám, nejlépe neotřelé, nové a původní věci, které jsem ještě nikde neviděl. Nemám naopak rád, když musíte publiku cokoliv vysvětlovat, tedy vnucovat mu svou myšlenku či pohled na svět. To není moje parketa. Podle mě by měl mít každý výrobek v sobě nějaký vtip, který roztáhne lidem alespoň trochu koutky úst. Snažím se být maximálně původní a nechci nikoho kopírovat. Radost mi udělá, když se některý z kolegů inspiruje u mě. Setkávám se s tím poměrně často a vůbec mi to nevadí. Potěší mě, když vidím mé okopírované výrobky třeba v zámoří, což není díky internetu a sociálním sítím složité. Chápu to jako ocenění mé práce.*

(Podrobnosti v Komunální technice 8/2017)

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *